V devatenáctém století (povšimněte si, že 19 je prvočíslo) probíhala ve většině vyspělého světa masivní elektrifikace domácností, která přinesla lidem mnoho dobrého, ale jako všechny nové vynálezy měla i své mouchy. Vzhledem k nízkým výkonům tehdejších elektráren bylo nutné používat střídavý elektrický proud, který se vyznačuje tím, že chvíli jde a chvíli nejde, navíc jeho frekvence byla onehdy pouhých 50 μHz, což mělo za následek, že tyto chvíle trvaly vždy přibližně pět a půl hodiny. Tento poněkud nepříjemný problém se jako první rozhodl řešit český génius Jára Da Cimrman. Protože galvanické články vyráběné v tehdejším Rakousku-Uhersku stály za starou bačkoru, přišel s naprosto revolučním řešením, a to s bateriemi na DNT (dvanitrotoluen – pozor, 2 je také prvočíslo!), jejichž výkon byl více než dostatečný, bohužel byl vykoupen poněkud většími rozměry svítilen. V důsledku tohoto byl Cimrmanův vynález na patentovém úřadě nepochopen a odmítnut. Ale to by nebyl Jára, aby se dal odradit a nešel zkusit štěstí jinam a to rovnou do osvíceného carského Ruska. Bohužel i tam byl odmítnut, kromě toho navíc zbit a všechny exempláře tohoto vynálezu mu byly ukradeny. Toto by mohl být klidně konec příběhu, ale není tomu tak.